Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 pravděpodobně definitivně vyvrátil názor některých autorů , kteří z porušení dobrých mravů dle § 580 o.z. vyvozovali relativní neplatnost takového jednání a absolutní neplatnost jednání shledávali až při zjevném porušení dobrých mravů (tedy ve vyšší intenzitě) dle ustanovení § 588 o. z.
Nejvyšší soud navazuje na nedávný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, který se zabýval příslovcem „zjevně“, užitým v § 588 o. z., u „zjevného narušení veřejného pořádku“ a tyto závěry vztahuje i na zjevné porušení dobrých mravů. V rozhodnutí se zcela jasně vyslovil, že spojení „zjevný rozpor s dobrými mravy“ nelze chápat jako vyšší intenzitu porušení dobrých mravů, ale jako zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost takového porušení.
„Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není.“
Výše uvedené není pouze teoreticko-právní exhibicí, ale nese s sebou velmi významné důsledky i pro praxi. K absolutní neplatnosti je totiž nutné přihlížet i bez návrhu a soudy tak budou muset vždy posuzovat, zda byly porušeny dobré mravy a to v jakékoliv intenzitě. Zároveň pak Nejvyšší soud nejspíše definitivně učinil první část ustanovení § 580 o. z. zcela obsolentní.
