Včera, 26. října 2020, vydala vláda usnesení č. 1102 o přijetí krizového opatření.
Krom jiného tímto usnesením vláda "nařizuje" zaměstnavatelům využívat práci na dálku, pokud ji zaměstnanci mohou vzhledem k charakteru práce a provozním podmínkám vykonávat v místě bydliště.
Toto ustanovení je problematické pro zaměstnavatele z řady různých důvodů. Pominu jeho finanční náročnost, posuzování práva vlády na jeho vydání v tomto rozsahu, dostatečnost odůvodnění atd. a budu se soustředit na technické nedostatky tohoto ustanovení.
1) Není to home office
Pojmem "home office", či práce z domova, se běžně označuje stav, kdy zaměstnanec ve smyslu § 317 zákoníku práce (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-262?text=317) nepracuje na pracovišti zaměstnavatele.
Vláda ale nenařídila práci mimo pracoviště zaměstnavatele, pouze práci "na dálku." Tím je definováno v nejlepším případě to, že zaměstnanec nemá být na _svém_ obvyklém pracovišti, patrně tam, kde přichází do styku s ostatními zaměstnanci či s veřejností; má činnost vykonávat pokud možno mimo něj. To ale automaticky neznamená mimo pracoviště zaměstnavatele - práce na pracovišti zaměstnavatele je výchozí způsob práce podle zákoníku práce a to se dá změnit jen dohodou zaměstnance a zaměstnavatele.
Pokud to vyložíme jako nepřesnost, a ne jako ďábelsky rafinovaný způsob vlády, jak se pokusit "jakože" nařídit home office bez toho, aby museli výslovně říct zaměstnancům "zůstaňte doma") a vyložíme "práci na dálku" jak zástupci vlády jasně deklarovali na tiskové konferenci jako "home office", tedy "práci mimo pracoviště zaměstnavatele", máme jiný problém.
2) Nemůžeme to lidem nařídit
Zaměstnavatel podle platného práva nemůže home office nařídit jednostranně, musí se na něm se zaměstnancem dohodnout. Vláda ale říká, že zaměstnavatelům (nikoli zaměstnavatelům a zaměstnancům) "nařizuje" využívat práci na dálku.
3) Co s tím ale skutečně udělat?
Dokud nedojde k upřesnění výkladu, nebo dejžtopánbu ke zrušení nouzového stavu a těchto opatření, má zaměstnavatel na výběr dvě riskantní alternativy:
- vyloží nařízení vlády ve světle zákoníku práce a splní svou povinnost jak nejlépe umí, tj. home office "nařídí" zaměstnancům, kterým může (protože se na tom dříve dohodli) a s ostatními se o tom pokusí dohodnout. Pokud zaměstnanci odmítnou, musí jim umožnit pokud možno bezpečnou práci na pracovišti zaměstnavatele nebo například nařídit dovolenou.
- vyloží nařízení vlády podle tiskové konference, doplní si do něj chybějící části např. odkazem na úmysl zákonodárce a teleologický výklad (např. dočasnou suspendaci částí § 317 ZP apod.) a pošle lidi domů jako v americkém filmu. V takovém případě riskuje, že toto jeho nařízení bude neplatné, ergo stížnosti, inspekce, pokuty apod.
Osobně bych /disclaimer: toto není právní rada, nemusí být správně, poraďte se svým advokátem nebo interním právníkem!/ spíše doporučil jít tradiční českou první cestou a pokusil se se zaměstnanci dohodnout.
V mezičase mi nezbývá než doufat, že vládní odborníci jsou lepší epidemiologové a ekonomové než legislativci...
